Iluze facebooku a pravda o nás

Říjen 9, 2017 Honey Zatím žádný komentář

Iluze dokonalosti

Uvědomili jste si to někdy…? Facebook je ve skutečnosti jen krásná maska, taková, jakou si přejeme mít a ukazovat druhým. Naše touha po nějakém našem lepším já. Nejde o naši tvář. Jde o iluzi, kterou jsme si vysnili. Proto na facebook přidáváme jen dokonalé fotky plné smíchu, radosti a lásky a ne ty, na kterých pláčeme, jsme smutní nebo naštvaní. Proto se chlubíme úspěchem a štěstím a z toho čerpáme energii. Ale to smutné, domněle nešťastné a zklamané já, to jsme přece taky my.

 

Proč se tak bojíme to druhým ukázat? Proč si to sami nechceme přiznat, rychle to zaháníme povrchními potěšeními a usilovně masku opravujeme a udržujeme, i když už sotva drží a rozpadá se nám v rukou…? Když nás třeba někdo označí na nějaké momentce, kde nejsme dokonalým fotomodelem, říkáme „Smaž to, prosím tě.“ Do naší iluze nepatří nedokonalost, ale čistá krása. Když se nám něco nedaří, neradi se s tím chlubíme, ale s obrázky nového auta, domu, dítěte, úspěšného závodu nebo pěkné dovolené nešetříme. A když se cítíme nanic, to většinou nepřidáváme nic, protože jaksi není co.

O co přicházíme

Co tím ale způsobujeme? Z prohlížení stránek našich přátel získáváme dojem, že jsou opravdu dokonalí, krásní a úspěšní a toužíme po tom, být také takoví a za žádnou cenu nepřiznat, jak to s námi doopravdy je. Jedna iluze posiluje druhou. Vzniká snaha naši dokonalou masku ještě zdokonalovat. A s tím přichází bohužel taky strach, pocity nedostatečnosti a marnosti. Věčná honba za „ničím“…

 

Jaké by to ale bylo, kdyby lidé sdíleli to, co opravdu cítí, ukazovali to, jak opravdu vypadají a nebáli se projevit své pravé já v reálné podobě? Možná by pak druzí věděli, že v tom smutku a problémech nejsou sami. Necítili by takový tlak na dokonalost, rozvíjeli by pochopení jeden pro druhého a mohli by si vzájemně pomáhat z těžkých životních situací. Věděli by, jaký ten druhý doopravdy je, co ho nejvíc trápí a co opravdu potřebuje. Věděli by, jak mu můžou sami pomoci. Uvolnili by se do přijetí všech svých částí, dokonalých i nedokonalých, a učili se milovat bez podmínek sebe i druhé.

Klíčem je otevřenost

Jak jinak můžeme poznat sami sebe a to, o čem život opravdu je, když si budeme vědomě zakrývat oči a na svět si dovolíme podívat jen skrze hustý závoj? Věci nejsou nikdy takové, jaké se na první dojem jeví. A ani my takoví nejsme. Každý máme své kostlivce ve skříni, kteří na nás dřív či později začnou vypadávat a na nás je se s nimi vlastně celý život potýkat a učit se je chápat. Druzí lidé nám v tom můžou úžasně pomoci, klíčem je však naše otevřenost, upřímnost a odevzdání. Vystupte z facebookového Matrixu a poznejte svou dokonalou a nádhernou komplexnost bytí.

 

S láskou Honey

 

Štítky:, ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 − four =