Já tak strašně chci – tak proč to nejde?

Září 12, 2016 Honey Zatím žádný komentář

Já tak strašně chci – tak proč to nejde?

Tuto otázku si kladu už docela dlouhou dobu. Proč musí být vše tak komplikované? Proč to nemůže jít hned? Proč se mi nemůže splnit to, co si tak moc přeji? Proč to tak trvá, sakra?

A čím víc se tak ptám, tím víc cítím, že právě tohle je to, co si mám prožít. Tohle je ta cesta, kterou mám podstoupit. To trpělivé čekání, ten růst, ta strastiplná cesta, kterou ignoruji a opomíjím. Proto se neustále prodlužuje a nemá konce. Pravda je taková, že mě ta cesta vlastně nezajímá. Soustředím se totiž jen na milník na jejím konci. Ale milník, ten mi přece ono naplnění, po kterém skrytě prahnu, nikdy dát nemůže. Jen cesta mi může dát zkušenost, prožitek a vývoj. TO je můj dar. To je to, co bych si měla prvotně přát.

Cesta je cíl

Zní to možná lehce masochisticky, ale já si vlastně vnitřně přeji prožívat těžkou cestu, chci se na ní učit a pomalými krůčky objevovat její tajemství. Kdyby mi cíl spadl do klína bez nejmenší námahy, jak moc bych si jej pak dokázala vážit? Jak moc bych chápala jeho význam? Co by mi ten cíl přinesl cenného? Učit a trénovat nás může jedině cesta, zdolávání překážek našeho ega a objevování skrytých pěšinek, které vedou k našemu srdci. Jenže to si málokdy uvědomujeme. Krása je ukrytá vždy tady a teď. V tomto výdechu, v tomto mrknutí oka, v tomto úderu srdce. A nakonec vlastně nezáleží, jestli při tom máme v ruce onu vysněnou “trofej” nebo ne.

Duše si přeje prožívat, nikoli vlastnit. Všechny naše materiální touhy a přání vznikají v naší mysli a má je v hrsti ego. Ego miluje nedosažitelné věci a rádo se v nich rochní. Vyvolává v nás neukojitelnou touhu a čím dál větší netrpělivost. Spřádá stále nové taktiky, z nichž je každá předem odsouzena k nezdaru. Na taktice totiž nezáleží, a tak je zbytečné se jí zaobírat. Nezáleží ani na výsledku. Ten je totiž velmi relativní.

Z nic se stává všechno

Naše srdce nepotřebují vůbec nic. Ono nic se stává samotným naplněním, samotným smyslem, začátkem i koncem. Z nic se stává všechno. Nakonec přestane záležet na všem ostatním kromě tohoto pocitu. Pocitu, který je stále k dispozici. O který se nemusíme snažit, na který nemusíme čekat a který je nám darován odjakživa. To je naše odměna, naše výhra v lidském světě a ta nejcennější trofej.

S láskou Honey

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

two × two =