Kočičí tady a teď – příběh z praxe

Únor 8, 2017 Honey Zatím žádný komentář

Kočičí tady a teď – příběh z praxe

Dnes jsem se hluboce zamyslela nad takovou úsměvnou, přesto velmi choulostivou, situací při snídani. Nad velmi potřebným tady a teď momentem.

Měla jsem v plánu dobře se najíst a utíkat rychle k počítači tvořit a vymýšlet. Udělala jsem si dobrá míchaná vajíčka (u nás na Moravě se jim říká „vaječina“), pěkně si je vyšperkovala a jdu si s chutí (a hladem) sednout ke stolu a pustit se do toho. A zničehonic přiběhne jedna z našich kočiček, sedne si vedle mojí židle a srdceryvným „Mňáááááu“ spustí nekonečný koncert, který připomíná zaseklou gramofonovou desku (mimochodem takto se říká i jedné psychologické technice asertivity).

Právě tady a teď

Je mi víceméně jasné, že chce právě tady a TEĎ, abych se k ní sehnula a věnovala jí pozornost, a to ne ledajakou. Je třeba říct, že kočku musíte drbat tak dlouho, dokud sama neodejde, protože jinak se cítí velmi neuspokojená a mňoukání začne nanovo. Zpočátku zkouším domluvu: „Teď není vhodná doba, Ebinko.“ Jak se ale chcete dohodnout s kočkou? Už jste to někdy zkoušeli? Po neúspěchu zkouším metodu trestu a jemně ji poplácám po zadku. To však bere jako přátelské gesto pozornosti a začne ještě více vyšilovat.

Ignorace

A tak přejdu na další metodu, tentokrát ignorování. Jak se máte ale v klidu najíst, když se vám do mozku zařezává ostré kočičí mňoukání – a opravdu se nejedná o to rozkošné „Mňauky mňau“, ale o otravné vytrvalé monotónní a nepříjemné „Mňáááááááu! Mňááááááááu!“, až se ježí chlupy na těle. Hm, místo abych si vychutnávala jídlo, myslím jen na to, jak zachovat chladnou hlavu a přitom to ve mně vře. Napadají mě myšlenky jako zalepit jí pusu páskou nebo zavřít někam na samotku, případně ji nějak vylekat, aby si to „konečně pro příště zapamatovala, že to dělat nemá.“ Z takových pocitů mám akorát výčitky svědomí a ani mě nehne něco z nich zrealizovat.

Udělám to hned

Tak prostě nechám snídani snídaní a jdu udělat to, co jsem měla udělat hned. Věnovat se jí. Stačí jí chvilka, pět minut – snídaně sice vystydne, ale ani jedna nejsme nervózní, neběsníme, nemáme vraždící myšlenky a neztrácíme energii, naopak – sdílíme lásku, užíváme si jedna druhé. A snídaně? Na tu skoro zapomínám.

Někdy má člověk v hlavě určitý plán, je na něj natěšený a má silný pocit, že ho musí fakt dneska splnit, a to co nejrychleji a nejúčinněji. Nepočítá s žádnými problémy po cestě. Ale ty se většinou vyskytnou právě v okamžicích, kdy jsme příliš pohlceni sami sebou a svými cíli v budoucnu, že ignorujeme nebo odporujeme přítomnému okamžiku, nechceme přijmout to, co se právě děje a co je vlastně to jediné opravdu důležité.

Prostě se uvolněte

Kočka to dává najevo docela zřetelně, v jejím mňoukání můžeme zaslechnout něco jako „Cožpak nevidíš, že teď je právě ideální čas se zastavit a jen tak si užívat přítomnost? Rozvalit se na podlaze, vrnět si a prožívat tu rozkoš doteku?“ No, většinou to fakt nevidíme, protože to vidět nechceme. Nehodí se nám to, aneb moje prvotní reakce: „Teď není vhodná doba, Ebinko.“

 

Některé věci zkrátka pod kontrolou mít nemůžeme, a když se snažíme, výsledkem je jen ztráta energie a nespokojenost všech zúčastněných. Tak se na chvilku vykašlete na své plány, však ony nikam neutečou a raději běžte podrbat to malé roztomilé zvířátko 🙂

 

Honey

 

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one × one =