Mateřská “dovolená”

Leden 14, 2019 Honey Zatím žádný komentář

Po dlouhé odmlce se k vám vracím s novým článkem. Můj syn nedávno oslavil první rok a mně to tak neuvěřitelně uteklo a také naplno zaměstnalo, že jsem na nic jiného neměla (a nechtěla mít) čas. Cítím se nabitá zkušenostmi, ale také pokorou k životu, který mě vždy dokáže „překvapit“ a kolikrát pořádně nakopat a semlít, a o tom vlastně je i mateřství. A tak si ho jako téma propůjčím pro své sdílení s vámi.

Co mě zatím mateřská naučila:

  • Dítě, které matka „dostane“, je přesně to, které POTŘEBUJE (platí to i opačně, tedy dítě má přesně tu matku, kterou pro svou životní zkušenost potřebuje)
  • Co je v životě OPRAVDU důležité, je láska v tomto okamžiku
  • Že mám věřit především SOBĚ, ať už tím udělám ve výchově sebevětší přešlap
  • Pláč a řev jsou NORMÁLNÍM a přirozeným projevem člověka

Mám přesně to dítě, které potřebuji

A ono má zase mě. A tak je vlastně všechno v pořádku. Můžu si stěžovat, nadávat, porovnávat, ale nakonec je mé dítě a jeho povaha a životní situace stejně tou nejlepší volbou pro můj růst. A tak to ani nemohu brát jinak, než jako dar. Mimochodem jméno mého syna je Teodor, což znamená „dar od Boha“.  

Co je opravdu důležité

Připadá nám, že důležité je ve výchově dítěte všechno, ale pravda je taková, že nakonec vlastně záleží jen na jedné věci. A od té se pak vlastně odvíjí všechno další. A sice to, kolik lásky dokážu dát právě v tomto okamžiku. Ani blahobyt, ani zdraví, dokonce ani spokojenost našeho dítěte (což jsem si ostatně vždy myslela). Je to skutečně láska v dané chvíli. Jak se dokážu postavit té které situaci, nakolik v ní dokážu otevřít své srdce a vpustit do ní trpělivost, laskavost a pochopení. Tento poznatek možná zapříčinil, že ne vždy bylo uklizeno, navařeno, stihnuto to, co se stihnout mělo, respektive že byt i já byly vzhůru nohama, ale v duši byl klid 🙂  

Věřit si

Možná, že to babičky a kamarádky ví líp, a možná, že mají opravdu pravdu a jejich rady jsou šité na míru mému dítěti a já se pletu. Stejně si to ale chci a budu dělat po svém, dle svého úsudku a intuice. Protože co se potřebuji naučit, se díky chybě naučím. Chybovat je v rodičovství takřka nutností, díky tomu poznáváme nejen naše dítě, ale také sami sebe. Rozvíjíme se, rosteme. A tak si to prosím dovolme bez výčitek.  

Přirozené emoce

Už od začátku jsem dnem nocí dělala jednu věc – „snažila“ se za každou cenu utišit synův pláč. Až jsem postupem času zjistila, že nejde přece o to ho umlčet, ale zajistit, aby se cítil dobře. A pokud to zrovna nejde nebo to neumím, popřípadě se vzájemně nechápeme, tak nemá smysl si něco vyčítat, vztekat se nebo si zoufat. Pláč a vztek jsou úplně normálními průvodními emocemi každého dne a jsou nástroji komunikace. A jsou obě velmi účinné a cenné.

Vztek nám ukazuje jasnost, co je pro mě už příliš a co potřebuji změnit. A pláč může být voláním po bezpečí nebo naplnění životních potřeb jako jídlo nebo spánek, ale také úlevou a vybitím napětí. Kdyby dítě (ale i dospělý) neplakalo nebo se nevztekalo, něco by bylo špatně. Někdo je citlivější a někdo méně, ale projev emocí je vždy lidský a normální, a tak ho ani my nepotlačujme.

Mateřství pro mě není procházka růžovou zahradou, ale to není ani život. Děkuji za všechny ty temné chvilky, které mě naučily ještě více v životě milovat. Děkuji životu i mému synovi.

S láskou Honey

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *