Nechtějte být dokonalí

Leden 19, 2016 Honey Zatím žádný komentář

Dokonalost je past

Dokonalost. Kdo by dnes po ní netoužil? Být dokonalý. Ve všech ohledech. Co to pro nás znamená? Třeba dokonalé tělo, dokonalý šarm, dokonalost ve všem, co děláme, říkáme, tvoříme, dokonalost toho, jak se cítíme. Všechno vědět, mít na vše odpověď, ve všem vyhrávat, mít nade vším moc, mít vždy pravdu, být dokonale šťastný a spokojený… Seznam je nekonečný.

Jak se často říká, dokonalost neexistuje. Proč? Vše totiž neustále plyne, nic není dokonáno. Kdyby bylo, byl by konec. Nebylo by nic. Neexistovala by existence. Dokonalost je tedy opět jen jeden z myšlenkových konstruktů, který má velmi silnou moc ovládat nás. Co může napáchat v našem životě? Stresuje nás, učí nás nelásce k sobě samým, odvádí nás od přítomnosti do budoucnosti, odpoutává nás od sebe samých, posiluje v nás nedůvěru v samotný život, vyvolává závist, žárlivost, nenávist, konflikty, nemoci…

Jsme přesně a dokonale takoví, jací máme být

Jedna z nejdůležitějších věcí, které bychom měli udělat hned teď, je uvědomit si, že jsme nedokonalí a vždy takoví budeme. Život, svět, i existence je nedokonalá, a tedy i my. Proč se tedy snažit o něco, co neexistuje? Proč do něčeho takového vůbec vkládat naši energii? Proč se tedy raději nepřijmout tady a teď se všemi svými vlastnostmi, zkušenostmi a vědomostmi, které nyní máme? Zeptejme se upřímně sami sebe, proč tak toužíme být jiní?

Jsme právě takoví, jací máme být, jaké nás chtěla existence mít. Takto jsme dokonale nedokonalí. Tělo, které nám bylo dáno, je pro nás to pravé. Právě toto tělo ke svému životu potřebujeme. Stejné je to s naší myslí, povahou, vlastnostmi a vším, co jsme kdy prožili. Z nějakého záhadného důvodu jsme se sem narodili a ze stejného záhadného důvodu máme právě toto tělo a tuto mysl. Zkusme začít pokorou a vděčností.

Jak se v nás ale vůbec zrodí touha po dokonalosti?

Dokonalost je naučená

Malé dítě je velmi vnímavé ke všem novým zážitkům. Je také velmi citlivé k reakci svého okolí, zda něco dělá či nedělá “správně”. V jeho podání se však tyto pocity jeví jako “jsem či nejsem správný”, jinými slovy každou reakci si vztáhne na sebe, jako by ono samo bylo příčinou veškeré vzniklé reality. Je to jeho sebestřednost, která může být jeho velkým pomocníkem při učení se novým věcem, na druhou stranu však může být i počátkem celoživotních traumat.

Když je neustále dítěti ukazováno, že něco dělá špatně, začne postupem času cítit, že ono je špatné. Příkladem může být třeba opakování věty: “Děláš to zase blbě.” Podobné komentáře, připomínky, neustálé opravování, vše podpořené nespokojeným nepřijímajícím pocitem směrem k dítěti, to vše může posilovat náš vnitřní program “Nikdy nejsem dost dobrý/hezký/šikovný/správný, a proto mě nemají rádi.”

Tento běžný postoj podmínečné lásky, kdy např. špatně vykonaný úkol nepřináší lásku a přijetí, ale naopak nespokojenost a odmítání ze strany rodičů, má za následek naše přehnané snažení se o to, abychom si lásku zasloužili. Tímto stylem může vyrůst dítě, které je ve všech ohledech perfektní, neustále snaživé a bezchybné, ale uvnitř pláče nedostatkem lásky, sebeodmítáním, přílišným tlakem samo na sebe a tíživým pocitem, že ať se snaží sebevíc, stejně nebude nikdy dost dobré. Píšu o tom proto, jelikož mne stejný pocit ovládal také. 

Dokonalost vás nespasí – láska ano

Neustále jsem se snažila zavděčit rodičům dobrými známkami, protože jedině tak jsem měla pocit, že mě přijmou. Snaha o to být co nejchytřejší, mít samé jedničky a být nejlepší ze třídy plus panická hrůza z toho, že udělám chybu nebo něco neudělám dokonale, mě stála téměř každodenní bolesti hlavy po dobu bezmála deseti let. Necitlivé připomínky ohledně mého vzhledu ve mně začaly postupně posilovat další nebezpečný program “Musím před světem skrývat své tělo a svou pravou tvář” a to dokonalým způsobem, což v praxi znamenalo strávit hodinu ráno v koupelně při aplikaci make-upu jakožto mistrovského díla. 🙂

Už v dětských letech jsem s oblibou praktikovala hru na filmovou klapku “Tři, dva jedna, klapka – jedem”, což znamenalo, že jakmile jsem odpočítala a mávla pomyslnou klapkou, musela jsem se dokonale chovat, pohybovat, mluvit a reagovat, jako bych točila nějaký film o dokonalém světě 🙂 Touha po dokonalosti se promítala v celém mém životě i v mé práci a stála mě hodně úsilí, bolestí, stresu, času a ztrátu toho nejdůležitějšího – radosti a lehkosti z prostého bytí a přijetí sebe sama. Všechny tyto programy se mi postupem času podařilo “odinstalovat” a místo nich nasadit nové, prospěšnější jako “Miluji sama sebe bez jakýchkoli podmínek” nebo “Jsem prostě úžasná”. Musela jsem ale pochopit všechny ty spletité sítě, jak fungují a jak vznikly a trpělivě je všechny rozmotávat. Musela jsem pochopit, že lásku si zasloužím, přestože nemám doktorát nebo poprsí velikosti C. Musela jsem pochopit, že má velikost není absolutně závislá na názoru někoho jiného.

Proto za vším hledejte lásku. Tu, kterou si musíme dát sami. Lásku bez podmínek. Lásku tady a teď. Jsme bezesporu úžasní, jeden vedle druhého. Každý jsme jiný a jedinečný. Máme se lišit. Zkuste se vrátit do dětských let, tam, kde pocit “Musím být dokonalý” vznikl. A věřte mi, dokonalost vás nespasí – láska ano.

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

20 − 18 =