Příběh o moderním nespokojeném člověku

Leden 25, 2017 Honey Zatím žádný komentář

Nespokojený člověk

Je nespokojený člověk už jakýmsi standardem? Proč o sobě lidé říkají slova jako „vyhořelí“, „unavení životem“ apod.? Jak se to stane, že nás život přestane bavit, že se cítíme bez energie a elánu, ráno se nám nechce vstávat, všechno kolem nám připadá mdlé a šedivé a každá negativita, co nás potká, nás jen víc a víc utvrzuje v tom, jak je všechno k ničemu? 

Hlas našeho srdce

Jednoduše proto, že neposloucháme, co nám říká naše srdce (nebo duše, chcete-li). Zkrátka, ten vnitřní hlas, který tam někde pořád a neúnavně šeptá a trpělivě čeká na naši pozornost. My už ale ani nevíme, že tam někde je. Naši mysl teď plně zaměstnává životní neštěstí, které si pěkně střádáme v čase již nějakou tu dobu a nevědomky si ho hnojíme dalšími myšlenkami a vzpomínkami, utkvělými představami a naučenými stereotypy. Chci dnes sdílet svou zkušenost s tímto „syndromem vyhoření“, který se u mě projevil v pracovním životě.

Když jsem se takto bez smyslu (ještě nedávno) cítila já, místo, abych se zastavila a hluboce se zamyslela nad tím, co je špatně, co nedělám v souladu se svou duší a co bych si opravdu v tuto chvíli přála, snadno se mi v hlavě objevovaly dobře známé myšleny „zdravého rozumu“ jako např.: „To zas přejde, o nic nejde, vždyť je to normální, nikoho nebaví chodit do práce, ale musíš to prostě vydržet. Tak to zkrátka chodí.“ Když to nepomáhalo, mysl přešla plynule k obviňování: „Co je se mnou špatně? Proč se neumím prostě přizpůsobit a zvyknout si?“ a nakonec se dopracovala k posilování marnosti životní situace ve smyslu: „Proč se pořád jenom trápím a nejsem jako ostatní? Proč se mi to neustále opakuje? Proč je ten život tak těžký?!“

 

Honem honem…

Každý den, každé ráno, ta stejná cesta do práce, tisíce lidí tlačících se a spěchajících, aby měli co nejlepší místo v metru, na eskalátoru, v autobuse a v řadě u pokladny v Albertu, tytéž otrávené tváře, pár z nich rezignovaně koukajících do blba, pár napjatých a nešťastných, všechny bez špetky elánu či nadšení. Venku řinčení tramvají, troubení aut, několik prodejců vnucujících své služby, samá noha, samý loket, ostré rohy kabelek, stejným zběsilým rytmem bubnující člověk na obrácené kastroly… Jen dostat se do práce mi vzalo tolik energie, že už zbyly téměř jen rezervy. Ty se velmi rychle vyprázdnily po pár nevrlých telefonátech klientů, jejichž nespokojenost a obviňování jsem, ač nevinna, musela spolykat já. Není čas to řešit, rychle rychle, tohle je opravdu total urgent, Hanko, je potřeba to ihned udělat, ale jen až tady vyřeším tento průser, co se stal jen proto, že na lidi prostě není spolehnutí, ale ještě předtím zvednout ten potřetí za sebou zvonící telefon, asi nějaká neodkladná stížnost dalšího klienta…

 

Jaký to má vůbec smysl?

Jsou 3 hodiny a já jdu domů, konečně! Ale že bych se z toho radovala? Spíš se to podobá zbitému psu, co se z posledních sil odplazí někam se schovat. A tak se i já plazím domů, kde se unaveně sesunu do postele, sním čokoládovou tyčinku a přikryju se peřinou, jako bych se chtěla před vším tím stresem schovat. A najednou je ideální čas pro útok myšlenek, tentokrát úzkostných a plných bolesti, a taky pro slzy. „Proč se mi to děje? Jaký to má smysl takhle žít? Proč nemůžu být šťastná…?“ … A další den ráno? Naběhne jako věrný služebník starý známý „zdravý rozum“: „Vždyť musím vydělat peníze, každý musí, stres je dneska normální věc…“ A tentýž den v bledě modrém se rozjede nanovo.

Jak dlouho se člověk  vydrží takhle trápit? Kolik sil má, než se opravdu sesype a zjistí, že takhle dál pokračovat je šílenství, ne-li sebevražda? Mě to stálo několik měsíců únavy, depresí, bolestí hlavy, problémů se žaludkem, nachlazení a jiných symptomů, konfliktů s nejbližšími, pláče, nadávání, úzkosti a kdoví čeho ještě. A je třeba říct, že to nebylo takto jen s jedinou prací! Pořád se mi to opakovalo, s každým novým zaměstnáním přišel opět rozum spolu se svými moudry. A situace se hezky opakovala jako přes kopírák.

 

Cesta ke štěstí

A jak se cítím dnes? Je mi úžasně, cítím se nabitá, plná energie a pulzující radostí, mám chuť tančit, prozpěvuju si a ráno téměř skáču z postele, večer se tak těším na další den, že nemůžu usnout… A co se stalo? Nic, jen… dala jsem sbohem všem těm jistotám a „normálním“ pracím a začala dělat to, co mě baví. Proč jsem do toho nešla už dávno? Bránil mi v tom strach. Ale o tom zase příště. Ano, bojím se, že to bude těžké a že si nevydělám tolik, kolik bych měla „jistých“ v práci, ale vím, že tohle stojí za to! Takhle opravdu žiju a takhle je to správně. A najednou koukám, jak se vše otevírá, nabízí, přichází a já stojím uprostřed toho všeho s radostí v srdci a děkuji sama sobě za to, že jsem se konečně rozhodla poslechnout svou duši.

Odpovědi ze srdce přicházejí jen v momentě přerušení myšlenkového chaosu. Někdy toto přerušení může zapříčinit hluboká deprese, někdy jen správně položená otázka nebo silný prožitek, který nám „vezme řeč“. Ale můžeme se k němu dostat i vědomě, jde především o ochotu přijmout i něco víc než jen věčné výmluvy a diktování naší mysli. Jak na to, vám můžu ukázat třeba na svém semináři v březnu v Avase: http://www.avasa.cz/seminare/nase-prava-podstata-a-jeji-prozivani/70

Hledejte ty cestičky ke svému srdci, všímejte si náznaků, opakujících se věcí nebo fyzických projevů svého těla a nepřestávejte věřit, že život je o tom být prostě šťastný!

PS. Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak žít šťastně hned teď, přečtěte si můj e-book Štěstí je v každém z nás, který je plný praktických tipů i životních zkušeností: http://www.bytprostestastny.cz/produkt/e-book-stesti-je-v-kazdem-z-nas/

S láskou Honey

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

18 − eight =