Co je to sociální fobie a jak na ni

Červenec 19, 2017 Honey Zatím žádný komentář

Sociální fobie jako nedostatek sebe-vědomí

Rozhodla jsem se dnes napsat něco o sociální fobii. Jednak se s ní potýkám celý život sama, jednak vím, že existuje spousta těch, kteří jí trpí a nevědí, jak se s ní vypořádat. Sociální fobie je fobie jako každá jiná, a proto i na ni budou platit obecná „pravidla“ pro práci se strachem. Strach je stálým společníkem každého z nás, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Eckhart Tolle říká, že všechny naše strachy jsou vlastně jen modifikací původní nerozlišené emoce, kterou můžeme chápat jako pocit oddělenosti, opuštěnosti a utrpení.

 

Pocit oddělenosti vzniká, když se definujeme a vymezujeme vůči druhým. Oni jsou takoví a já jsem taková. Porovnáváme se, hodnotíme, kdo je lepší, vytváříme obraz sebe sama a přitom ztrácíme vědomí své velikosti a propojenosti se všemi bytostmi ve vesmíru. Abych se mohla definovat jako někdo, musím najít vlastnosti, kterými se odlišuji.

Dvojí pohled výchovy

A tady vzniká vlastně dvojí pohled, který nám předávají jako první naši rodiče a nejbližší okolí (když to hodně zobecním). Buď mě před druhými vyvyšují, nebo mě před nimi shazují. Následkem je tedy sebestřednost, anebo nízké sebevědomí. Existuje ještě i třetí možnost, kdy mě rodiče přijímají takovou, jaká jsem – a zároveň tak přijímají i ty druhé, přičemž nikdo není lepší nebo horší. Většina z nás však vyrůstala ve výchově předchozích dvou typů. Sebestřednost ale někdy může vzniknout také jako následek shazování, kdy se dítě staví rodičům do opozice tím, že se vzbouří a slíbí si, že ho už nikdo shazovat nebude a chová se pak naoko silně a sebevědomě, přičemž v hloubi je zraněné a nevěří si.

 

Pokud jsme z první skupiny, máme pocit, že jsme něco víc a máme naučeno, že naše síla se odvíjí od slabosti ostatních, se kterými se potřebujeme srovnávat. Děti druhé skupiny jsou naopak přesvědčeni, že ti druzí jsou a budou vždy silnější a konfrontace s nimi jejich sebevědomí víc a víc oslabuje.

Sociální fobie jako nedostatek sebelásky

Když už víme, jak vše vzniklo, zkusíme se podívat, jak z toho ven. Hluboký pocit v lidech trpících sociální fobií je ten, že je nikdo nemá rád, že nedostačují. Tato emoce nenaplněné lásky a přijetí od nejbližších je velice oslabuje, činí je zranitelnými a nutí je neustále se snažit být něco víc. Jejich život ve společnosti se podobá maskování své zranitelnosti a slabosti, neustálé kontrole a pocitu ohrožení. Na to mají zase výborný čich lidé sebestřední, kteří svou sílu čerpají právě ze slabosti těchto fobií posedlých lidí. Proto se neustále střetávají ve vztahu mocný-slabý, ze kterého si každý odnáší posílení svých vžitých přesvědčení.

 

To, co platí pro obě skupiny, je pochopení, že hodnotu člověka neurčuje srovnávání s druhými, ale naopak oslavování jedinečnosti každého z nás. Uvědomění, že nejsme oddělení, ale že já jsem ty. I zranitelný člověk má v sobě obrovskou sílu, jenom se ji nikdy nenaučil použít. A stejně tak naoko silný člověk dokáže být hluboce citlivý a bezmocný, pokud se rozhodne tyto pocity nepotlačovat.

Jak z toho ven

Strach z lidí, tedy sociální fobie, je strach z těch silných, strach, že odhalí, že jsem uvnitř slabý a smlsnou si na mě jako na malině. Zničí mě, oslabí mě, ublíží mi. Je to v podstatě strach z toho, že uvidí, že uvnitř jsem „nikdo“. Ale my všichni jsme v podstatě „nikdo“. I já jsem nikdo. A pokud to pochopím a přijmu to, není důvod to dál skrývat a není tedy z čeho mít strach, protože už není co odhalovat. Jsem nikdo a jsem s tím zajedno, nepotřebuji si hrát na něco jiného, nepotřebuji se dělat „někým“ jiným. Dobrovolně se vzdávám své masky a dávám najevo svou zranitelnost, citlivost a lidskost. Je to slabost nebo naopak ohromná síla odhodit všechny ty závoje, přetvářky a hry? Není to úleva být sám sebou?

Tip č.1:

Jdu po ulici a přede mnou jde hlouček hlasitých přiopilých kluků. Je z nich cítit síla a drzost. Místo, abych celá ztuhla, snažila se sebevíc vypadat „v pohodě“ a nevšímat si jich, případně kontrolovat svou chůzi, výraz a všechny pohyby těla, přijmu svou stydlivost i rozpaky, přijmu to, že nejsem dokonalá, pokrčím rameny, uvolním tělo a na tváři se mi samovolně rozlije hloupý bezstarostný úsměv prosťáčka. Oni neucítí můj strach, cítí jen člověka, který je smířený a nemá pro ně palivo k dobití, a proto ani nemají tendenci pouštět se se mnou do konfrontace.

Tip č.2:

Sedím v přeplněném metru, stovky pohledů kolem mě, nikoho neznám, cítím nejistotu, strach, svou zranitelnost, nevím, co od nich čekat. Pak si uvědomím, že není čeho se bát, ti lidé jsou já, sedím tam v konfrontaci jen sama se sebou a se svými strachy, s nikým jiným. Přijmu svůj strach, přijmu své „nic“, které si tak zarytě bráním a naopak ho volně nechám projevit, většinou ve formě úsměvu, totálního uvolnění těla nebo zavření očí. Jsem v bezpečí.

Tip č.3:

Mám mít veřejný projev před skupinkou cizích lidí. Panebože, co si o mě asi myslí? Jak asi vypadám? Neřeknu nějakou blbost? Co když se zakoktám? Myšlenky nechám volně projít hlavou a zaměřím se ne na sebe, ale na ty druhé. Těm v hlavě koluje taková spousta myšlenek, že ani nemají čas zkoumat mě. „Bude po mě něco chtít? Budu muset odpovídat? Musím dávat pozor? Co když mě to nebude bavit a budu chtít odejít? Kam si můžu dojít na wc?“ Všichni řešíme uvnitř našich hlav tolik „problémů“, že většinou nemáme čas zaobírat se někým druhým. A pokud už se zaobíráme, nehodnotíme nikdy druhé takové, jací opravdu jsou, ale jací se nám zdají skrze náš hustý závoj předsudků a názorů. Má tedy smysl je vůbec poslouchat?

 

Více o sebelásce a sebevědomí si přečtěte třeba v mém ebooku Štěstí je v každém z nás nebo se zaregistrujte do mého Online kurzu s dobrovolnou platbou po jeho skončení.

 

Hodně štěstí a lásky přeje Honey

 

Štítky:, ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eighteen + six =