Už nechci mít strach

Leden 16, 2016 Honey 5 komentářů

Strašák jménem strach

Strach. Největší překážka, největší strašák? Z čeho máte strach? Ze smrti, z nemoci, ze ztráty zaměstnání, z chudoby, ze stáří, z posměchu, z bolesti, z rakoviny, z nezdravého jídla, z lidí…? Nejvíce se bojíme právě našich strachů. Chci vám ukázat, proč je zbytečné bát se čehokoliv a proč strach vítat jako našeho největšího pomocníka na cestě seberozvoje.

Jak vzniká strach

Jak vlastně vzniká takový strach? Zjednodušený příklad: Dítě si chce hrát na okraji propasti, matka má samozřejmě ale strach, že by se něco mohlo stát. Že by se dítě mohlo zranit nebo se dokonce zabít. Proto na něj hystericky křičí, aby tam nechodilo, že spadne. Její energie samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost takového scénáře. Dítě je čím dál zvědavější a očekává to, co slyší. Jde tedy čím dál blíže k propasti a pravděpodobnost se zvyšuje. Matka však na poslední chvíli přiskočí a dítě stáhne do “bezpečí”.

Začne ho samozřejmě kárat, domlouvat mu, proč ji neposlouchá, že kdyby nepřiběhla, tak by tam spadlo apod. Tím se v dítěti posiluje přesvědčení, že samo by situaci nezvládlo (což není pravda, pud sebezáchovy mají i malé děti) a začne tedy předpokládat, že kdykoli uvidí propast, spadne do ní, a proto se k ní nemůže sám ani přiblížit. Stačí několik opakovaných podobných zážitků, které začnou více a více posilovat přesvědčení, jak je svět nebezpečný. Začne se rodit strach – zde například z výšek. A je jedno, jestli dítě do propasti spadne nebo ne. Uvěřilo, že se tak prostě stane. Stalo se to pro něj realitou jako by to bylo skutečné. Svůj domnělý strach začne předávat i na svoje děti atd.

Účel strachu

Proč strach vznikl? Jaký má účel? Ochránit nás. Jelikož věříme, že když se jen přiblížíme k propasti, automaticky tam spadneme, strach má účel nás před pádem ochránit – chráníme tedy sami sebe před smrtí. Takže strach je vlastně náš parťák. Co když nám ale začne v životě bránit prožívat netušené možnosti, které bychom jinak mohli zažít? Nikdy nevylezeme na žádnou věž, rozhlednu nebo skálu, nikdy neuvidíme ten nepopsatelný výhled do okolí, nikdy neskočíme padákem, nikdy nepřejdeme po mostě bez zábradlí a nezjistíme, co je za ním…

Okrademe sami sebe o nespočet nezapomenutelných zážitků pro něco nereálného. Jistěže, když skočíme ze skály – tak zemřeme, ale abychom to neudělali, na to nepotřebujeme mít strach, jde o přirozený pud sebezáchovy. Jít ale k okraji skály nebo po mostě je naprosto bezpečné, když věříme, že to bezpečné je. Proč bychom najednou měli ztratit rovnováhu? Na ulici ji přece taky jen tak neztratíme 🙂 Co tím chci říci – strach nás chrání před něčím nereálným. Omezuje nás. Brání nám žít naplno. Brání nám důvěřovat ve vlastní schopnosti.

Přepsání vzorců

Stačí změnit starý naučený myšlenkový konstrukt – ne vždy když uvidím propast, spadnu do ní – a uvěřit tomu. Co se pak stane se strachem? Už tady nepotřebuje být a chránit nás, není potřeba, a proto prostě odejde. Není snadné naučené vzorce přepsat, když jsme si jejich “pravdivost” celý život potvrzovali a posilovali. Jakmile si to ale jednou uvědomíte, máte vyhráno. Pak už jen stačí krůček po krůčku postupovat vpřed směrem k našim propastem a potvrzovat si tak svá nové přesvědčení, že nejsme v ohrožení. 🙂

Jako každá emoce, tak i strach je reakcí těla na naši mysl, proto když dokážeme v přítomnosti tady a teď vypnout a přestat se zabývat tím, co bylo (minulý zážitek s propastí) nebo tím, co by mohlo být (pád do propasti), ani strach se neobjeví. Některé naše strachy jsou však natolik velkými strašáky, že si vyžadují trpělivou a dlouhodobou práci, která je však naší největší výzvou. Strach nám vždy ukazuje na oblast, ve které je naše slabé místo a tedy místo, kde je největší prostor pro zlepšení. Protože jakmile překonáme sami sebe a svá omezení, začneme žít úplně jiný život. Nejkrásnějším vítězstvím je totiž vítězství sám nad sebou!

Hodně trpělivosti a odvahy

S láskou Honey

Štítky:,

5 Comments on “Už nechci mít strach

  1. Velmi děkuji za skvělý článek, mockrát jsem četla a slyšela o strachu, ale dnes jsem si to konečně ujasnila … Nic nění náhoda. A za to Vám chci moc poděkovat … Dělat skutečně skvělou věc.

    1. Halino, jsem moc poctěna Vaším komentářem. Není nic krásnějšího, než když člověk vidí, že to, co dělá, má smysl a někomu tím může doopravdy pomoci. Přeji Vám moc štěstí. H.

  2. Budu trochu hnidopich… malé dítě do 4 let nemá vyvinuté nervové spojení pro odhad vzdálenosti a hloubky – proto příklad s malým dítětem a propastí trochu pokulhává. Malému dítěti – sice s klidem a beze strachu -ale důrazně vysvětlit některé nebezpečí a ty opravdu malé je nutné zastavit v běhu, když se vyskytně nebezpečí. Příkladem mohou být zvířecí mámy, které taky v nebezpečí mláďata zastaví. Jinak principiálně s článkem souhlasím.

    1. Františku, děkuji za komentář. Princip důvěřování ve schopnosti i úplně malých dětí je jedním z konceptů kontinua. Tento koncept je v našem moderním světě považován za příliš fanatický, aplikují ho např. amazonští indiáni. Je potřeba podotknout, že tito lidí přistupují ke smrti odlišně než my a raději nechají dítě samo zkoumat svět i s rizikem jeho zranění než by ho přehnaně ochraňovali. Souhlasím s tím, že malé děti nejsou schopny reálně vnímat všechna hrozící nebezpečí a jejich první zkušenosti by mohly mít katastrofální dopad. Jelikož je dítě velmi vnímavé, záleží především na nás, jakým způsobem ho zde podpoříme. Uvedený příklad v článku (hysterická matka, přivolávání nehody, chycení dítěte, i když žádné nebezpečí ještě nehrozilo) by mohl v dítěti vyvolat nevíru ve své schopnosti a rovněž strach z nereálných věcí a pocit, jak je svět nebezpečný. Vhodným řešením této situace by zřejmě bylo, jak píšete, klidné vysvětlení všech následků, které by mohly, ale nemusely nastat, nebo případný zásah, pokud by již byl nezbytný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seventeen − nine =