Vztek a vzdor nejen u dětí

Říjen 1, 2019 Honey Zatím žádný komentář

Slyšela a téměř jistě to zažila asi každá matka. Období vzdoru svého dítěte. Jde o velmi výživné téma, o kterém se dá vygooglit mnoho. A ano, dostihlo i mne 🙂 Tak nějak jsem to tušila, že si ho budu „užívat“ naplno, jelikož mé dítě je velmi citlivé a já sama taky. Až postupem času mi ale došlo, proč se to týká právě mě, proč nemám zkrátka jen citlivé ale hodné a klidné dítě, takové jakým jsem bývala kdysi já. A jak to bývá, lekce života mi ukázaly, co potlačuji, co neumím plně přijmout a co mi brání prožívat život a lásku naplno. Tak se na ten vztek pojďme podívat.

Vztek k nám patří

Se vztekem je to jako s každou jinou emocí a vlastně s čímkoli v životě. Pokud se něčemu bráníme, pokud k něčemu cítíme odpor, pokud něco nemůžeme na sobě přijmout, pak se to k nám stále vrací jako bumerang, abychom tomu nakonec věnovali pozornost. A proč vlastně? Každá emoce do nás patří. Každá má své místo. Každá je součástí celku, bez ní by celek zkrátka nebyl celkem. Tak jako má každá barva své místo v duze, tak má i každá emoce místo v našich životech. Jinak by tu nebyla. Když se rozhodneme přijímat jen některé emoce, je to jako bychom chtěli stvořit duhu jen z některých barev.

 

Důvod, proč nechceme prožívat vztek, smutek nebo strach a chceme cítit jen lásku a pohodu, je nepochopení tohoto principu. Celek nemůžeme ukrojit podle našich představ. Naše představy jsou jen myšlenky, které jsme se naučili. Ale život myšlenkám předchází.

 

Negativnímu postoji k emocím se učíme už jako děti. Jako malým nám často říkají věty jako: „Ale prosím tě, nepřeháněj.“ nebo „Uklidni se, nebo dostaneš.“, „Uplakánky nemá nikdo rád.“ apod. Málokdo dostává od rodičů nebo blízkých podporu ve smyslu „Jen si poplakej, to je v pořádku. Je normální mít vztek, neboj.“ Zejména z toho důvodu se k negativním emocím stavíme odmítavě, jako by byly něčím MIMO NÁS, co do nás nepatří, co není správné cítit a co je nutno rychle zahnat. Nechápeme je jako svoji součást.

Vztek u dětí

Pojďme se ale vrátit ke vzteku dětí. Samozřejmě, každé dítě je jiné, a některé je zkrátka vzteklejší více a jiné méně. Děti jsou velmi často zrcadlem nás matek, které si vztek nechceme dovolit. Když už ho potlačujeme a neprojevujeme my, projeví nám ho děti, aby nám ukázaly, kde přicházíme o svou celistvost. Tím nám život vlastně nádherně pomáhá a dorovnává odchylky, které si sami způsobujeme.

 

Otázka „Jak udělat, aby můj syn neměl záchvat vzteku?“ je bezpředmětná. Vztek je normální. Děti však ještě nejsou natolik vyspělé, aby se dokázaly uklidnit rychle samy. A tak někdy propadají opravdu hysterickým záchvatům. A tady je obrovsky důležitý náš postoj a pochopení. Záchvat hysterie je voláním dítěte o pomoc. Neví si s emocemi rady a potřebuje naši oporu a lásku. Potřebuje, abychom tam byli pro něj a abychom ho především plně přijali tak jak je – řvoucí a běsnící. Jedině plným PŘIJETÍM vzteku svého dítěte dáte zelenou přirozenému procesu, kdy emoce vznikne, prožije se a zase sama odejde. Naučíte dítě stavět se k emoci jako k normální věci a nebudete tak mít na svědomí její potlačení, pozdější bloky a negativní postoje dítěte.

Vztek nás chrání

Jak závažné může být potlačování emocí, můžete vidět na dospělých, kteří propadají agresivním výbuchům vzteku. Stačí jedno přesvědčení, např. „Nemůžu se za žádnou cenu cítit neschopný a slabý.“ Čím více na něm lpíme, tím spíše si PŘITAHUJEME situace, ve kterých se takto cítit budeme. A tak se třeba stane, že stojíme tváří v tvář zlobícím dětem, které nejsme schopni ukáznit. Abychom si UDRŽELI OBRAZ vždy schopného člověka, který má každou situaci pod kontrolou, budeme s přesvědčením „cítím se nyní neschopný“ bojovat. A to i za cenu fyzického trestu dětí, přestože jim ubližovat nechceme. V amoku však nejsme schopni logicky uvažovat a chceme jen, aby ta situace, která v nás vyvolává ty nepříjemné pocity, už konečně skončila. Zaútočit na jinou lidskou osobu je dokonalý způsob, jak odvést pozornost od vlastních nepříjemných pocitů.

 

Vztek je užitečný, protože ukazuje na naše HRANICE. Pokud je nějaká hranice překročena, vztek v nás aktivuje sílu, abychom si tuto hranici vydobyli zpět. Tak třeba jdete po ulici a někdo vám vlepí zničehonic pár facek. Jak byste se cítili? 🙂 Nejspíš byste se naštvali a chtěli to dotyčnému oplatit taktéž nebo alespoň mu slovně vynadat, co si to dovoluje. Některé věci je dobré si bránit, pokud se nechceme stát fackovacím panákem. 🙂

Jak vztek využít 

Pro nás je však mnohem cennější situace, kdy dochází k NÁRŮSTU vzteku, což můžeme pociťovat jako podráždění a vzrůstající příval negativní energie. Zde dostáváme cennou informaci, a sice, že se někdo (něco) pohybuje na tenkém ledě, tedy příliš blízko naší hranice, a my můžeme udělat opatření, aby k překročení nedošlo.

 

Velmi užitečnou otázkou v této chvíli, kdy cítíme, že brzy můžeme vybuchnout vzteky, je: „Můžu teď pro sebe něco udělat?“ Často je důvodem našeho vzteku skutečnost, že zapomínáme na své POTŘEBY. Čím více tak činíme, tím je obtížnější se v situacích ovládnout. Pokud jsme unavení, hladoví, máme chuť si lehnout, ale neuděláme to, nebo si dlouhodobě neděláme čas sami pro sebe, naše duše strádá a vztek je pak jasným indikátorem, že potřebujeme pauzu. Je třeba se na chvilku zastavit a zeptat se sami sebe, co jsme si nedali. A stejné je to s dítětem. Unavené dítě je velmi náchylné k záchvatům vzteku. Kdyby bylo vyspané a dobře najezené, ve stejné situaci by nejednalo s takovou intenzitou.

 

Pokud se na tuto otázku budeme ptát, často zjistíme, že potřebujeme prostě jen více LASKAVOSTI sami k sobě a k tomu, jak se cítíme. A totéž potřebuje i naše dítě.

 

S láskou Honey

 

 

Štítky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *